Má první návštěva Asie (snad) nemohla být lepší
V životě už jsem se hodně nacestoval, navštívil desítky různých zemí, viděl stovky míst a už zažil tolik, že si někdy říkám, že toho pro mě nového ve světě moc není, a už není tak jednoduché se pro něco nadchnout, jako tomu bylo kdysi. Žít mimo zónu komfortu se pro mně tak nějak stalo „normální“ a mám pocit, jakoby by se mé cestovatelské zážitky už nedaly nikam posunout.
No…ale to jsem nevěděl, že 6 týdnů v Asii přinese do mého cestování (a života jako takového) úplně jinou perspektivu. Vyprávět všechny mé příběhy a dojmy by bylo pravděpodobně na pár hodin a i kdybych byl ten nejlepší vyprávěč na světě, nikdy bych nedokázal přesně vyjádřit mé dojmy. Možná i proto, že jsem neměl žádná očekávání a přesné plány, mé cestovatelské „štěstí“ bylo po mém boku, 6 týdnů cestování po jihovýchodní Asii překonalo všechny mé předešlé cesty a stalo se pro mně nejlepším cestovatelským zážitkem vůbec.
Tak či tak, pokusil jsem se sepsat to nejlepší. Nechť je tato krátká sumarizace alespoň pro některé z vás motivací pro cestování 🙂 Je úžasné si uvědomit, kolik se toho dá zažít za 6 týdnů, když člověk vystoupí ze své komfortní zóny a jde štěstí naproti.
Tak tady:
-
- Viděl jsem naživo krokodýla
- Šplhal jsem na kokosovou palmu pro čerstvý kokos
- Hrál jsem fotbal s domorodci v džungli pod kokosovými palmami
- Viděl jsem takzvanou malajskou obří veverku (ratufa obrovská)
- Jedl jsem šneky, které jsme čerstvě ulovili na kořenech mangrovníkových lesů
- Vyzkoušel jsem pravou thajskou masáž v Thajsku
- Vyzkoušel jsem pravou Indonéskou-Balijskou masáž na Bali, v Indonésii
- Skoro jsem šlápl na hada (dvakrát)!
- Navštívil jsem jeden z největších jeskynních systému na světě (Niah)
- Poprvé v životě jsem řídil skútr (na Bali a Langkawi). A taky sebou jednou seknul.
- Plaval jsem nad korály a viděl medúzu a modrou a růžovou hvězdici
- Koupal jsem se ve vodopádu
- Nejtěžší výšlap v životě (zatím)
- Pozoroval jsem stovky světlušek, jak „osvětlují“ stromy
- Viděl jsem minimálně 3 endemické druhy (nosaté opice, hulman tmavý, malajské medvědy)
- Chodil jsem 3 hodiny v pravém tropickém dešti v v pravém deštném pralese
- Poznal jsem minimálně 10 nových kamarádů
- Celkově jsem navštívil 5 zemí a okolo 50 nových míst!
- A jako třešnička na dortu….můj telefon mi ukradla banda opic! 👿
- (Nepovedlo se navštívit nejstarší deštný prales na světě – budu se muset někdy vrátit!)
Nejpozoruhodnější zážitek
Je jich očividně několik, ale tenhle to prostě vyhrává.
Zažil jsem dvě noci s úžasnou rodinkou bydlící v dřevěném domě (longhouse) postaveném na moři, sprchoval jsem v dešťové vodě a jedl vše rukama. Vzali nás na rybářské loďce na plavbu s pozorováním divoké zvěře a sběrem šneků (ano, sbírali jsme šneky, kteří žijí na kořenech mangrovníků). Viděl jsem krokodýly a nosaté opice, hrál fotbal s domorodci pod kokosovými palmami uprostřed džungle v botech tak o 4 čísla menší, šplhal na palmu pro čerstvý kokos, jedl šneky a v noci pozoroval milióny hvězd a světélkující plankton!
Nejšílenější zážitek
Možná dost zvláštní, ale ten nejpodivnější zážitek, který si přináším domů z cest se nestal v Malajsii, ale v Číně. Přesně tak, do Kuala Lumpur jsem cestoval s dvěma mezipřistáními v Číně, přičemž to první bylo v Ürümqi – největší díra, kterou jsem kdy viděl. Teď si představte tuto situaci. Jste už 24 hodin na cestách, po 7 hodinách letu. Ocitnete se v jiném časovém pásmě, takže najednou nevíte, kolik je vlastně hodin. Místní hodiny ukazují 9 h ráno, přesto je venku černočerná tma (očividně mají v celé Číně jen jedno časové pásmo, takže se tady v Urumči rozednívá hodně pozdě okolo 10 ráno. Jste uvízlí v tranzitní zóně, nikdo nemluví anglicky, všichni Číňani mají přísný výraz a roušku. Po pár hodinách bádání na internetu jste šli nakonec do rizika a doletěli jste až sem do Číny, a teď doufáte, že vás bez víz nepošlou prvním letadlem zpět. Pořád to není dostatečně depresivní?
Každé letadlo letící přes Čínu musí přistát v Ürümqi jako první město v zemi, tak aby před vstupem mohla být provedena řádná a důkladná kontrola všech a všeho. Celá kontrola zabrala skoro 3 hodiny! Hrozný zážitek….tady vám zkontrolují doslova úplně všechno. A pokud najdou něco, co se jim nelíbí, vyhodí to. Byla vyhozena spousta power bank. Hromadu odbavených zavazadel znovu vytáhli z letadla, otevřeli a další věci jako powerbanky, zapalovače, nože, nůžky či repelenty vyhodili taky. A pak tam ještě k tomu jeden borec začal všechny obcházet s listem papíru, na kterém bylo napsáno několik jmen. Nejprve jsem nevěděl, o co jde, ale jen se modlil, abych tam své jméno nenašel. A nebylo tam, můj bágl prošel.
A teď celý zážitek pojďme posunout o úroveň výše. Nejen že je kvůli šílené inverzi venku pořád tma a není vidět ani na konec křídel letadla, ale letadlo nemůže odletět a vy jste zasekli na tom nejhorším místě na zemi, bez jediného obchodu či wi-fi a netušíte, co se vlastně stane. A samozřejmě kvůli více než 6 hodinovému zpoždění jsem nestihl navazující let do Kuala Lumpur. Naštěstí nám nabídli na noc hotel, takže jsem nakonec dorazil do KL další den.
Toto byl můj první a zároveň poslední let přes Čínu. Velice doporučuju se Číně vyhnout a letět do Asie jinou cestou.
Nejnepříjemnější zážitek
Celkem vzato, v Malajsii se člověk cítí docela bezpečně a já jsem se nedostal do žádných problémů. Některá místa na Borneu jsou ale dost ošemetná a několik místních mě varovalo, abych se některým určitým místům vyhnul. Malajsie mi připadá jako docela bezpečné místo a za celou dobu jsem se nedostal do žádných potíží. Avšak některá místa na Borneu jsou i dost nebezpečná a několik místních mně varovalo, abych se určitým místům vyhnul. Jedním z nich je město Kota Kinabalu. Seděl jsem jeden večer na lavičce u moře a užíval si svou večeři, přičemž vedle sebe jsem měl položený můj foťák a na protější lavičce můj batoh. Nebylo to na žádném zapadlém místě, ale přímo v centru nočního života s hromadou lidí okolo. Z ničeho nic ke mně přišli tři nějací mlaďoši, jeden si sedl vedle mě a snažil se ze mě vytáhnout nějaké peníze. Jak jsem tak byl koncentrovaný na jídlo a rozjímaní, chvíli mi zabralo, než jsem si uvědomil, o čem tohle vlastně je. Naštěstí pro mě, borec udělal špatný krok – podíval se na můj batoh. Okamžitě jsem se postavil, popadl svůj batoh a foťák a v ten moment všichni utekli. Toto byla jediná nepříjemná situace, ve které jsem se ocitl. Díky bohu se nic horšího za celou dobu nepřihodilo (jako být unesen piráty apod., opravdu se to na Borneu děje).
Nejkomičtější zážitek
Jakkoliv komicky to může znít, toto byla pro mně nejtěžší chvíle. Jezdil jsem po Langkawi na vypůjčeném skútru. Na jednom místě jsem se zastavil a tím mobilem fotil. Jen nějakých 100 m dále jsem narazil na další výhled a zastavil se pro další fotku. Jak jsem nasedl zpět na skútr a odjížděl jsem, uvědomil jsem si, že v kapse nemám mobil (přestože to byla kapsa na zip). Pro mou smůlu jsem už byl na silnici s několika auty za zády a protože cesta zrovna byla v zatáčkách, nemohl jsem okamžitě otočit zpět a musel popojet kousek dále až na místo, kde se dalo otočit. Jednalo se doslova o 3 minuty, nicméně když jsem se na místo vrátil zpátky, telefon tam nebyl. Jak je to zatraceně možné, musí být jedině tady nebo na to předešlém místě. Od zaparkovaného skútru jsem se nevzdálil na více než 5 metrů. Hledal jsem ho všude, na obou místech i mezi. Požádal jsem i lidi, kteří se tam mezitím objevili, o pomoc. Bez úspěchu. Věděl jsem přesně, kde se to muselo stát a bylo nemožné, že by ho mezitím během těch pár minut někdo našel a vzal pryč (rozhodně ne v Malajsii). Když jsem potom viděl jen o kousek dál bandu opic, věděl jsem, že můj mobil skončil někde v džungli….
A teď si představte, nejen že jsem byl hrozně na..ný, že jsem přišel o telefon, ale taky že jsem přišel o karty a data. Ale ze všeho nejvíc, najednou jsem byl uprostřed ostrova bez mapy, GPS, telefonního čísla a rezervovaného ubytování.….